Netušilovi v Řecku aneb dovolená za všechny prachy.

„Určitě tu reklamaci sepiš, Pájo. Budou nám muset vrátit aspoň část peněz za ztrátu radosti z dovolené.“ vedla monolog paní Jája.

Jarmila a Pavel Netušilovi se rozhodli, že si letos koupí zájezd na poslední chvíli. Last minute. Bylo jich v nabídce opravdu hodně v poměrně přijatelných cenových relacích.

Paní Jája, která byla „krkem“ v manželském vztahu, se ujala zájezd vybrat a vše potřebné zařídit. Pája, hlava rodiny, zájezd zaplatil.

Výběr padl na řecký ostrov Krétu. Podle starořeckých mýtů je Kréta považována za místo zrození Dia – vládce olympských bohů. To Jáju fascinovalo, protože i ona si leckdy jako bohyně připadala. Jen si nebyla stoprocentně jistá, jestli její názor sdílí i Pája.

Jedním z důležitých kritérií byla pro oba cena. Paní Jája proto vybrala hotel No Name, all inclusive, na jihovýchodním pobřeží Kréty asi 2,5 hodiny busem z letiště v Heraklionu. 

„Pájo, nezdá se Ti, že je až moc vedro na to, že je devět ráno?“ posteskla si Jája hned při výstupu z letadla. „A fouká, hodně tady fouká. V Praze se ani lístek nepohnul." pokračovala Jája. „A snad víš, že vítr nesnáším.“ vzlykala a preventivně si uvázala šátek na hlavu. To aby neofoukla a nedostala zánět středního ucha. Jája byla na sebe ve svém věku opatrná. Už jí nebylo dvacet, třicet ani čtyřicet. Svoji padesátku těžce nesla, a tak se z ní postupem času stal docela poctivý hypochondr.

Cesta autobusem oběma utekla. Prohlíželi si hotely, kde postupně vystupovali jejich spolucestující.

„Tak, tady je to hodně hnusný, Pájo, tady bych bydlet fakt nechtěla“ komentovala Jája hotely, které z okna autobusu viděla. „Vidíš to, tenhle má oprýskanou fasádu a je nalepený na druhý hotel a tady ty otřesné židle venku. Ty už něco pamatují. A ten bazén." pokračovala. I z autobusu se jí zdálo, že voda v něm je špinavá.

Když skončila veškerá civilizace, přestala Jája nejen mluvit, ale i mrkat. „Tady nic není.“ posteskla si sama pro sebe. „Kam to vůbec jedeme? Tady snad definitivně skončil svět?“ čekala na odpověď manžela, ale té se nedočkala. Pája usnul. Autobus sjel z hlavní cesty, projížděl úzkou uličkou, kam se sotva vešel. Jája se zapírala do sedadla. Měla jediné přání, mít tuhle cestu za sebou.

Autobus prudce zabrzdil. Byli na místě. Ostria Beach. Zvolal řecký řidič mohutným hlasem. A opravdu. Čtyřhvězdičkový hotelový komplex se spoustou jednopatrových bungalovů v nádherné rozkvetlé zahradě. Celý komplex připomínal malou vesničku.

Nad vchodem velký modrý nápis: OSTRIA BEACH.

„Jak Osterka nebo Hysterka, co to říkal, ten řecký pomatenec? My jsme si přece zaplatili hotel No Name a ne nějaký…“ Jája byla v šoku. „Tak něco dělej." zvyšovala Jája hlas a šťouchala do manžela. Ten ji moc nevnímal. Měl co dělat, aby se vůbec probral. A ostatně, bylo mu to upřímně jedno. Byl rád, že je konečně na místě a bude si užívat vytouženého klidu. I když i on měl trochu pochybnosti, jestli to s jeho manželkou vůbec bude možné. Osterka nebo Hysterka. Čert to vem.  Ten druhý název by byl ale docela příznačný a Jája by se tam musela cítit jako ryba ve vodě. Klid, ten si přál ze všeho nejvíc. Bohužel jeho přání nebylo vyslyšeno a asi hned tak nebude.

„Bonjour madame, bonjour monsieur." pozdravila je příjemná mladá slečna na recepci. „Bon, co?" vykulila Jája oči. Znala jenom Bon pari a to byly bonbony. „Tady se jako nemluví česky ani…“ větu nedokončila. „Ani moc anglicky, milá dámo. Je to totiž hotel francouzský. Převážně s francouzskou klientelou." Příjemný mladý muž jí vše ve dvou větách vysvětlil. Francouzský hotel v Řecku. Řecko s francouzským hotelem. To bylo nad veškeré chápání paní Jáji. Nevěřícně kroutila hlavou.

Ostria Beach místo zaplaceného No Name a ještě ke všemu s „frantíkama". Jája byla v šoku. Ani neví, jak se dostala do pokoje. Ještě, že byl v přízemí a v blízkosti recepce. Bungalovů bylo tolik, že měla v první chvíli pochybnosti, jestli ten „jejich“ vůbec někdy najde. Taky jí to dalo mnohdy práci, protože její orientační smysl nebyl příliš dobře vyvinutý. Jejím záchytným bodem byla fontánka před komplexem bungalovů, v kterém bydleli. Jaké bylo ale jednou její zděšení, když se dobývala do „svého“ bungalovu a přišel jí otevřít muž, který se ani trochu nepodobal jejímu Pájovi. V momentě zjistila, že je asi o dvě uličky dál, a tudíž fontánek je v areálu víc než si myslela.

Areál byl opravdu hezký, moře nádherně průzračné a lidí na konci června docela málo. Vlhkost vzduchu je v této oblasti téměř nulová. „Ty se vůbec nepotíš, Pájo, jak je to možný, nejsi nemocnej?“ kroutila hlavou Jája. „Já teda taky ne“ podivila se nad vlastní nepotivostí. „Co je to tady za klima?“ pokládala otázku sama sobě. Nechtěně si musela přiznat, že je docela příjemné.

„Podívej, jak ty lidi droběj a kolik mají chodů" fascinovala ji francouzská rodina u vedlejšího stolu při večeři. Pája si mezitím přinesl na talíři cosi neidentifikovatelného. „To jsou šneci.“ řekl suše manželce. Přinesl si k tomu i párátka, která viděl u francouzského spolustolovníka. „Fuj, Pájo, okamžitě to odnes.“ křičela Jája. „Místo řízku nebo guláše takovej hnus. To je výsměch českýmu turistovi, a za to jsme dali peníze, za nějaký šneky, odporné rybí potvory a další hnusárny." Jája byla nepříčetná. „Bon appetit." popřál jim dobrou chuť usměvavý číšník. „Apetit ten já hochu mám, ale na úplně jiný věci." zamumlala si pro sebe Jája. Představovala si na talíři řízečky, gulášek i kachnička by nebyla marná. Ve vedru se prý snižuje chuť k jídlu. U paní Jáji toto rčení neplatilo ani trochu. Naopak, někdy jí připadalo, že se stoupající teplotou vzduchu stoupá i její chuť k jídlu. Byla zřejmě výjimkou, která potvrzuje pravidlo.

Vztekle vstala od stolu. Pája ji následoval. V prostranství u bazénu právě začínal animační program. „Tak, a to mě taky leze na nervy. Celej den ty programy. Vaření, tanečky, soutěže a řeckej folklór. Kde je jako klid?“ vedla monolog Jája. Dívala se na show, kterou předváděli mladí animátoři a potutelně se usmívala. Musela uznat, že jim to jde. Přestože nerozuměla ani slovo, líbilo se jí to. Po zábavné show začala diskotéka. Tančili všichni. Od dětí až po opravdu postarší dámy, které klidně své netančící partnery nechaly sedět a „poskakovaly“ ve střídajících se rytmech. S chutí a elánem, bez ohledu nejen na věk, ale i postavu.

„Tak ale Pájo tohle je vrchol. Nejenže tady tancujou samotný ženský, ale ta hudba je fakt nahlas.“ kroutila nevěřícně hlavou Jája.

„To je diskotéka." snažil se oponovat Pája.

„Jooo, diskotéka, tak běž a řekni, ať to ztišej nebo mi prasknou bubínky.“ zakřičela Jája, aby ji manžel vůbec slyšel.

„A jako jakým jazykem jim to mám říct, ty chytrá?“ odpověděl Pája. Mlčela. Česky by to asi nikoho nezajímalo a hlavně bylo by to bez efektu.

Pohádali se.

A tak to bylo dokola celých „dlouhých“ 12 dní.

„Tak to, Pájo, sepiš. Napiš. Věc: Ztráta radosti z dovolené. Napiš, že jídlo bylo moc řecký, taky francouzský a s mořskýma  hnusama. Neubytovali nás v hotelu No Name, jak měli a na diskotéce hráli hodně nahlas. Dva dny foukal hodně vítr a na to nás taky neupozornili. A v hotelu byli Francouzi a mluvili francouzsky i na nás. Slečna na recepci neuměla česky a to je fakt vrchol. Napiš to, všechno, Pájo. Otřesný to bylo. A nezapomeň napsat, ať nám vrátí peníze. Čtvrtinu určitě." vzdychala Jája.

Cestou nazpátek z dovolené pozorovala, jak do autobusu nastupují postupně další spolucestující. „Tak, tady je to ještě hnusnější než v tom našem hotelu. Fakt hnusný, Pájo. Jak tady mohli vydržet?“ vedla monolog Jája.

„Vidíš, nezdá se Ti, že přestalo foukat, když odlítáme? No nemáme my smůlu, Pájo? Třeba by nás teď ubytovali i v tom našem hotelu No Name, který jsme si zaplatili a konečně bychom si dali řízek, guláš nebo kachýnku.“ zakončila větu Jája.

Manželé Jája a Pája Netušilovi šťastně doletěli domů. Hned podali stížnost cestovní kanceláři. Věc: Ztráta radosti z dovolené.

A příště? No přece zase nějaký last a No Name, vždyť i přes veškeré „trable“ a výhrady to nebylo tak špatné.

Hezkou dovolenou!!!