Nevěrně Tvůj

Ležel na posteli a díval se na obraz nad sebou. Černá rakev. Na ní sedící asi pětileté blonďaté děvčátko v bílých šatech s bosýma nohama. Kolem krku má věnec ze sedmikrásek. Z pravého oka jí stéká červená slza.

Už se na ten obraz nedíval s takovou láskou. Určitě ne se stejnou jako tenkrát, když ho namaloval. Malování bylo jeho koníčkem.

Jednoho rána před deseti lety se mu zdál sen. Na stěně neznámého pokoje visel přesně takový obraz.

Vstal. Začal malovat. Spontánně. Pomalu. Bez snídaně i ranních procedur. Jeho pokoj zalilo letní slunce. On, ono a začínající tahy štětcem. Otevřel okno.

Stál tam skoro nahý. Bál se, aby mu ten obraz nezmizel z paměti. Byl jím fascinován. Nevnímal nic kolem sebe. Soustředil se na tahy štětcem.  Nenáviděl přesnost.  Trvalo mu poměrně dlouho, než byl obraz kompletně hotov.

Hodil se mu do jeho černobílého interiéru. Tenkrát žil sám. Staromládenecký byt. Černá a bílá. Bílá a černá. Hra barev ho v tu dobu nebavila. Žil přítomností okamžiku. Za sebou několik pro něj bezvýznamných vztahů.

Často se na ten obraz díval a přemýšlel, co ho to napadlo. Hledal v něm pro sebe nějaké téma, vysvětlení, smysl.

Nevinná holčička sedící na rakvi. Černá a bílá… Noc a den. Přesně tak se to střídalo v jeho životě. Práce a zábava. Ne, neměl dobré ani špatné období. Vlastně si význam svého obrazu nijak zvlášť nesnažil vysvětlit.

Pak ale potkal Ji. Lásku na celý život. Tu nejlepší. Vplula do jeho života. Lehce a nenásilně. Tak jako to jenom láska umí.

Zamiloval se.

„Nikdy neudělám nic, co by mohlo ohrozit náš vztah“ šeptal jí něžně do ucha a myslel to vážně. Nikdy nic.

Byla smyslem jeho života. Jeho múzou. Vším. Miloval ji jako nikdy nikoho. Byla pro něj nejkrásnější ženou.  Citlivou, průzračnou, milující, barevnou. Konečně začal žít. A co víc.

Měl ji rád.

Ležel na posteli. Nad ním visel jeho obraz. V bytě spoušť. Rozbila skoro všechno, co se dalo. Na zemi se válelo nepřeberné množství střepů. Nezbyl jediný talíř, hrnek, květináč, váza …

Nestačila roztřískat jen televizi. V tom jí zabránil. A pak obraz…  Pozoroval ji. Několik minut se na něj dívala. Stála nehybně naproti němu. Ona a ta malá nevinná bytost s věncem kopretin kolem krku. Fascinoval ho její výraz. Zdálo se mu, že se na okamžik usmála.

Pak jen házela na zem dál všechno, co ji přišlo pod ruku. Křičela. Hrůzou.  Bolestí. Žalem. Zklamáním.

Neměl sílu jí něco vysvětlovat, něco vymlouvat, bránit ji ani sebe. Nechtěl jí ublížit. Přesto to udělal.

Našla všechno, co se dalo.  Krabičku od prezervativů v koši. Přijaté i odeslané e-maily, které zapomněl vymazat.  Jediné co nenašla, byla krabička Viagry v kapse jeho saka. Prázdná. Nesnažil se zapírat. Nemělo to cenu.

Byla láskou jeho života. Nejlepší.  Nechtěl z ní dělat hloupou husu. I tak ji z ní udělal.

Ani neví, co ho to napadlo. Prostě si jednoho dne někoho přivedl domů, když Ona doma nebyla.  Jednou, dvakrát,   …

Ji. Úplně cizí ženskou. Domů. Tam kde bydlel se svou Kopretinou. Psala mu, uháněla ho. Chtěla se po jeho zádech vyšplhat výš. A on se dostatečně shrbil, aby to neměla tak složité se na ně vydrápat.

Dostat ji do horizontální polohy nebyl vůbec problém. Naopak. Cítila se v ní jako ryba ve vodě. Zřejmě to nebylo v jejím životě poprvé, a rozhodně ne naposledy.  Byla zadaná a svědomí ji netrápilo. Vymezila si vždycky hodinu. Pak pospíchala domů.

 Neodolal jí. Žadonila, doprošovala se, psala jak je jedinečný, vášnivý… Její.

Její? To ne, nikdy ne. Mazala mu med kolem pusy a on se nebránil. Naopak. Neuhnul před ní ani pohledem. Šel dobrovolně vstříc pokušení. Utírala se v jejich bytě do osušky Kopretiny…A on ji nechal. Líbala ho na ústa, uši, vlasy,  na… Skočil na lep jedné dobře nastražené mucholapky.

Neměl rád kubismus. Krychle. Ostré přesné tvary. A přesto.

Snažil se vybavit si její obličej. Hranatý. Extrémně hranatý.  Takový ho opravdu měla. Nikdy by ji nemaloval.  Připomínala mu styl, který neměl rád. Zastyděl se sám před sebou. Hranatá. Tak jí v duchu říkal.

 Proč to udělal? Sedl na lep jedné…která měla ráda horizontální polohu.

Kubismus.

Otřepal se. Neměl ho rád. Ji už vůbec ne. Styděl se. Selhal sám před sebou. A to bylo to nejhorší.

Zabouchla dveře. Láska jeho života. Žili spolu krásných osm let. „Nikdy neudělám nic, co by mohlo ohrozit náš vztah.“ Znělo mu v uších.

Cvakot jejich podpatků pomalu utichával. Nesnažil se ji zadržet. Přestože chtěl tak moc, aby neodešla. Přál si, aby se vrátila. Věděl ale, že její srdce se k němu už nikdy nevrátí. I kdyby mu odpustila, nikdy nezapomene. Zklamal ji jako nikdo v jejim životě.

Ležel na posteli a nad sebou měl obraz. Obraz, který kdysi namaloval jen tak.

 V černé rakvi pohřbil jejich lásku. Ta nevinná blonďatá holčička, byla Ona. Kopretina. Z pravého oka krvácelo její srdce. Rozpouštěla se její láska. Bolestně. Pomalu a trvale.

Miloval ji a věděl, že milovala i Ona jeho. Nejvíc jak mohla. Cítil to. Kopretina. Kdyby to tenkrát věděl, možná by nikdy ten obraz nenamaloval.  Nikdy by si ho nepověsil na zeď. Nikdy…

Nemělo se to stát.  Nechal si poplést hlavu. Byl v nesprávný čas na nesprávném místě s nesprávným člověkem. V zajetí špatného stylu.

Nesnášel kubismus čím dál víc.

Krychle, hranaté tvary. Hrubost z její tváře vyzařovala. Taková i byla. Zamrazilo ho. Hranatá.

Ležel na posteli a díval se na černou rakev, na které seděla asi pětiletá holčička v bílých šatech s věncem sedmikrásek kolem krku. Z pravého oka jí stékala červená slza.

Otočil se, nadechl a zakřičel do prázdného bytu, přestože už bylo na všechno pozdě.

Jsem nevěrně Tvůj.