Dva jsou víc než jeden.

Letní povídka pro Víkend MF Dnes. Dívala se na něj svýma modrozelenýma očima. Láskyplně. Líbil se jí. Jako Lisien. Zženštilý typ z francouzského seriálu

Jeho dětinská tvář. Krásné hnědé oči připomínající kuličky na hraní. Malý nos. Souměrná ústa. Ďolíčky ve tvářích při jen nepatrném úsměvu. Vizáž kluka, který čeká na pohlavek.

Dívala se na něj. Roky téměř denně. Jeho ruce připomínaly ruce houslisty. Jemné, štíhlé, bezchybné s dlouhým malíčkem. Jeho hlas byl čistý jako křišťálová studánka. Obsah jeho slov byl pro ni nezapomenutelným obohacujícím zážitkem.

Milovala ho. Bez jediných pochyb dlouhé roky. Připadalo jí, že poprvé v životě někoho opravdu miluje. Jeho. Celého. Tvář, postavu, duši. Vlastně jí to nepřipadalo. Bylo to tak.

Milovala ho celé dny, hodiny, sekundy. Ve dne i v noci. Její mobil ležel celou noc pod polštářem, kdyby zavolal.

Upsala se mu. Už při prvním polibku cítila, že se něco děje. Něco zvláštního, těžko definovatelného. Stav mysli i těla. V naprosté symbióze obojího. Nepřestalo to. Žádná krize ani fáze zamilovanosti, která do dvou let zmizí, se nekonala.  Intenzita se stupňovala. Oheň neuhasínal.

Upsala se mu pomyslně krví na pergamenový papír. Na doživotí.

Otočila se. Stál tam. On. Solidní. Inteligentní. Reálný. Ani v náznaku jí nepřipomínal Lisiena , houslového virtuosa, snílka a malého nezbedu. Stál tam, vzhlížející k ní s nepřístupně přísným výrazem. Čekal, až se probere ze své euforie a uvede se znovu do reálného života. Měl čas. Věděl, že se to stane. A kdyby ne, ironicky a direktivě by jí ten čas připomenul. Bylo vždycky po jeho. Zredukoval všechno, co se mu nelíbilo. Počet jogurtů v košíku i počet dětí, které chtěla mít. Byl až na výjimky nepříjemným společníkem v jejím životě. Ušklíbla se při pohledu na něj. Cítila, jak jí cosi sedí na prsou. Něco těžkého svírajícího její hruď. Drápy zarývající se do její jemné kůže.

Manžel. Solidní a dominantní. Milující, ovšem svým osobitým způsobem, který nikdy nepochopila.  Manžel po celá dlouhá léta.

Dívala se na něj. Jeho oči, rty i nos jí připomínaly čerta z jedné pohádky. Zlo nebo dobro? Hoď si korunou. Neměla ji u sebe. I tak, zlo nebo dobro? Někdy je těžké se rozhodnout i přesto, že se to zdá být tak jednoduché. A pak nikdy není nic černobílé.

Zaslechla křik svých dětí. Hádaly se kvůli malichernosti. Zastyděla se. Sama před sebou před dětmi před čertem? Nevěděla. Přitom nebylo za co se stydět. Za lásku? Ne, za tu je potřeba bojovat, chlácholit a hýčkat si ji, pokud stojí za to.

 Bála se jejich odsouzení? Výčitek svých i jejich. Milovala ho. Jeho. Lisiena. Jeho oči, rty, úsměv. Ruce… Všechno. Milovala svoje děti. Jejich tváře, smích i jejich uštěpačné ironické poznámky.

Měla svým způsobem ráda i jejich otce. Čerta, který rozhodoval o všem. Byl součástí jejího života.

Dokud Vás smrt nerozdělí. Zvláštní slogan manželského slibu. V dobrém i ve zlém. Kolikrát si to překládala?  Je to dobro vězením určujícím právě to zlo. Přemýšlela o tom.

Vlastně jí navenek skoro nic nechybělo. Poklidný život připomínající dlouho poklidné moře. Bez větru i vln. Tak trochu netypické dlouhodobé klima. Nereálné. U moře se střídá vítr, bouře, odliv, příliv…

Milovala ho. Moře. Pro jeho nestřídmost. Často slýchávala, že je prázdné. Pro ni určitě ne. Dokázala hodiny stát na břehu a pozorovat ho. Jeho barvu. Jeho nevšední tón, který nedokáže napodobit žádný hudební nástroj. Líbilo se jí, jak si s ní pohrává. Jak jí malé vlnky smáčejí chodidla. Zavřela oči. Prožívala neskutečné opojení. Teplý vzduch a tóny moře. Nenapodobitelné. Souzvuk několika tónu ve všech tóninách. Dur i moll. Zvláštní preludium. Kéž by nikdy neskončilo.

Láska. Byla zamilovaná. Do člověka s kterým chtěla žít a strávit s ním zbytek života. S Lisienem. Bláhovým snílkem s duší i vizáží kluka. Byla očarována. Jím, mořem a letní atmosférou. Nebylo to žádné poblouznění. Byla to láska na život a na smrt. Dur i moll. Reálná. Bohužel naprosto nemožná zrealizování. Stála nehybně.

Před sebou nekonečno. Jen moře. To ji fascinovalo. Co je tam? Někde v dálce. Další neobjevená tónina?  Další preludium či noční nokturno?  Nová etapa. Neznámá. Nepopsaná kniha. Fascinující nebo zatracující všechno dosavadní.

Měla za sebou lehátka, hotel i Jeho. Břímě, které ji tížilo.  Zevnitř i zvenku. Kámen na srdci, který nejde vyoperovat a ani se sám nevyplaví.

Byla šťastná. Vždycky u moře byla šťastná. Malovala si fantazijní obrázky. Představovala si, že je tam s ním. Viděla před sebou jeho, jak ji objímá ve vlnách. Jak ji osušuje její mokré tělo, masíruje ji a líbá. Bože jak nádherně líbá. Jak spolu tančí, milují se, spí. Jak… Všechno na světě na co si jen vzpomene, spolu dělají.

Milovala ho. Jeho se vším všudy. Milovala každou chvíli s ním. Věděla, že s ním bude do konce života. Teď už to věděla s naprostou jistotou jako nikdy předtím.

Stála na břehu moře. Její obličej něžně ovíval slabý vítr. Její nohy byly příjemně masírovány mořskými vlnami. Byla šťastná. S představou, že je s ní a bude. Navždycky jak si to slibovali. Několik dlouhých let. Každý den i každý večer po zbytek života.

Stála tam ve svých dlouhých černých splývavých šatech. Bosá. Se spuštěnýma rukama podél těla. S rozpuštěnými vlasy.

Milovala ho. Jako nikdy nikoho.

Nechtěla nikomu ublížit. Čertovi z pohádky a už vůbec ne jim. Dvěma největším láskám svého života. Dětem. Nápad, který se jí té letní noci zjevil, byl šílený. Ale na šílenosti měla talent. Byla spontánní. Bezhlavá, bláznivá. Svá.

Vnímala vůni letního večera. Pohrávala si se svými rozpuštěnými vlasy. Smála se sama sobě i celému světu. Byla šťastná. Zamilovaná, milující. Fascinovaná vším co je láska.

Jím byla fascinovaná nejvíc. Svým Lisienem. Jeho i jejím životem. Jejich společným životem.

Otočila se.

 On. Manžel. Jaké hezké jemné slovo bylo pro manželský protějšek vymyšleno. Otočila se. Posté? Naposledy? Vlny omývaly její nohy, spodní část šatů, její tělo a nakonec i její tvář.

Cítila se najednou volná, svobodná a šťastná. Už se nechtěla otočit. Nechtěla je vidět. Oba dva.

Dva jsou víc než jeden.

Jedna chvíle. Jeden nápad. Jedna láska. Oni dva tam někde. V dálce na druhém břehu života. Tam kam ona už nedohlédne. Kam se už nikdy nevrátí.

Milovala ho. Jeho. Oči, rty, úsměv. Ďolíčky ve tváři. Jemné ruce s ještě jemnějším objetím. Jeho lásku k ní. Dur i moll. Noční nikdy nekončící nokturno ve všech tóninách.

Moře ji pohltilo celou.

Milovala ho.

Probudila se s bolestí hlavy. V uších jí zněly tóny Beethovenovy Osudové. Slyšela detailně všechny hudební nástroje. Dřevěné, žesťové, bicí i smyčcové. Bála se otevřít oči, aby se jí nezamotala hlava. Otevřela nejprve jedno. Uviděla svoje černé splývavé šaty s mapami od mořské soli. Asi už uschly. V hlavě jí bubnovaly tympány společně s lesními rohy. Otevřela obě oči.

Dlouze se zadívala před sebe. Paprsky slunce pronikaly do pokoje. Napila se. Protáhla svoje štíhlé tělo. Posadila se. Zdálky uslyšela hlas svých dětí. Usmála se. Jen tak sama pro sebe.

Milovala život víc než sebe. Měla pocit, že i život miluje ji. I když ji někdy připravuje perné chvilky. Pravdou je, že ona jim často vychází vstříc s otevřenou náručí. Byla extremistkou a vyhrocené situace jí dělaly dobře.

Zavzpomínala na včerejší večer. Kombinace vína a slunce vzala za své. Ale bylo dobré. Lahodné. Jen ten její spontánní nápad nepatřil zrovna mezi nejlepší.

Ale co, pomyslela si. Vstala. Uschly. Její dlouhé černé splývavé šaty s mořskými mapami připomínající její život. Vzala je do ruky. Přihmouřila obě oči. Je na nich všechno. Láska, krása, smutek, vzpomínky, euforie, budoucnost, štěstí.

Vyšla ven. Dlouze se nadechla. Ucítila vůni mořského vzduchu. Na obloze ani mráček.

Milovala ho. Život.

Její bosé nohy smáčely vlny. S jejími vlasy si pohrával vítr. Měla spuštěné ruce. Dívala se před sebe. Tam někam kam zatím nedohlédla. Kde možná začíná nový život. Její život, který má ve svých rukou a jehož je autorkou. Jenom ona. Žádný čert, Lisien ani nikdo jiný o ní nerozhoduje. Stála přesně na místě, na kterém stála včera večer. Vyrovnaná, šťastná a smířená se vším co přijde.

Milovala ho.