Jemně odhrnula záclonu. Dívala se na něj, jak odchází. Nasedá do auta. Ještě než nastartoval, stačil na sobě zkontrolovat téměř všechno.
Vlasy, zavázanou kravatu, možná i dobře zavázané tkaničky u bot.
Hlavně žádné stopy. Rtěnku. Parfém. Setřít, vyvětrat.
Odjel. Za ní. Za tou první. Celou dobu si říkala, že jí to nevadí. Je to jenom hra z její strany.
Často si ho představovala, jak přichází domů s úsměvem na tváři. Políbí svoji ženu a postěžuje si na množství práce a s ní spojenou únavu. Sedne si do svého oblíbeného křesla, zkontroluje pohledem věci, na kterých lpí. Jsou na svém místě. Včetně té první. Je spokojen.
Vrátila se do místnosti. Napustila si vanu. Spokojeně si do ní lehla. Opravdu jí to nevadí? Položila si tuhle otázku snad stokrát. Nebyl prvním ani posledním, věděla to. Bavila se tak už od svých osmnácti. Stejný scénář. Začátek i konec.
Žádné výčitky z její strany. Žádná očekávání. S úsměvem i ironií ve tváři poslouchala jejich lichotky a dokola stejně opakující se fráze. Co by bylo kdyby. Jako přes kopírák.
Musela se těm jejich výmluvám smát. I jejich provinilým výrazům, někdy i jejich nervozitě a depresi z toho co vlastně potají provádějí. Jejich slibům, které nikdy nehodlají zrealizovat.
Byli ji ve své podstatě protivní těmi svými historkami životních peripetií, týkajících se manželství nebo života.
Nemilovala je. Ani jednoho z nich. Připadali jí jako naprosto bezcenní samci.
Zadívala se na své tělo smáčené teplou vodou.
Jak ještě dlouho. I tuhle otázku si pokládala mnohokrát.
Vybírala si jenom ženaté muže.
Vybavil se jí obraz jejího otce, jak od nich odchází. Od té první, její matky, k té druhé. Scény, výčitky, bezbrannost. Nikdy nezapomene na oči matky, prosící „zůstaň“.
Nezůstal.
Osušila se. Schoulila se do klubíčka.
Přečetla si zamilovanou esemesku. Od něj.
Ubožák. Blesklo jí hlavou.
Milenkou na plný úvazek.
Ano, tou je. Tělem i duší.
