Premium

Získejte všechny články mimořádně
jen za 49 Kč/3 měsíce

Pohádkou ty jsi…

Letní povídka pro Víkend MF Dnes.    „Nečum mi na kozy a nešlapej mi na nohy“ zařvala mi do ucha spolužačka Krásová v tanečních při rytmu waltzu.

Do toho se ozvalo z mikrofonu „Kontakt v páru, mládeži“ to byli pro změnu manželé Koškovi, taneční mistři. Při tomto pokynu si mě Krásová ještě víc přitiskla ke svému tělu. Byla o hlavu vyšší než já a tak jsem se dusil jejími obrovskými ňadry, kterými mi ucpávala obě nosní dírky. Dupal jsem ji na obě nohy, protože jsem nemohl nejen dýchat, ale každý byť sebemenší pohyb byl pro mě utrpením.  Raz, dva, tři…  nenáviděl jsem kontakt v páru, i rytmus waltzu, A vůbec, tyhle kontaktní tance mi nedělaly dobře. Když jsem nebyl v kontaktu s Krásovou, tak jsem byl nalepen na jinou třídní „krasavici“ a to nebylo o moc lepší.

Krásová byla neoblomná a drtila mi mou dlaň ve své. „Nečum a snaž se, ňák se Ti potěj ruce, nee“?, sykla na mě. Jo. Potil jsem se úplně všude i na místech, o kterých se Krásové ani nesní, protože by jinak musela zrudnout studem.  Panebože, že si zrovna při dámské volence musela vybrat mě. Proč si nevybrala Boháčka nebo Kvapila?. Byli vyšší než ona a určitě by ji nezpůsobovali takovou újmu. Ještě ke všemu Kvapil chodil do tanečního kroužku v Domě pionýrů a tak by se Krásová mohla ještě něčemu novému přiučit.

„Přestávka, pánové doprovoďte dámy na svá místa“ zaznělo z mikrofonu. Oddychl jsem si a doprovodil „dámu“ na své místo. S chutí, že tenhle kousek mám za sebou. Že já vůl jsem se do tanečních přihlásil. Krásová na mě spiklenecky mrkla „Tak zase příště Jeníku“. Tak to se už nemůžu dočkat „krasavice“. Otočil jsem oči v sloup. „Nebuď drzej, chlapečku“, pohrozila mi Krásová.

Odkráčel jsem k baru, abych se posilnil. Minerálkou. Dal jsem si rovnou tři, abych vydržel ještě další kolo. Otřel jsem si čelo i ruce kapesníčkem, který už měl do bílé barvy daleko. A pak jsem ji uviděl. Seděla sama v koutě a dívala se přímo na mě. Byla drobounká v květovaných šatech s krátkými hnědými vlasy, nádherným souměrným obličejem. Byla jako přelud. Panenka. Nemohl jsem uvěřit tomu, co vidím. Není to sen? Kousnul jsem se do rtu a zamžoural očima.  Ne, byla tam…

 

Jako dítě… Pohádkou Ty jsi…

 

Vypadala jako nevinné dítě, které se ztratilo. Její velké oči se na mě upřeně dívaly. Stál jsem omámen. Byl jsem jí fascinován.  Byla Pohádkou. Nádhernou.

Nevěděl jsem, co mám dělat. Bál jsem se ji oslovit, bál jsem se, že vyhlásí pánskou volenku a já ji nestihnu požádat o tanec. Bál jsem se, že vyhlásí dámskou volenku a ona nepřijde. Nikdy. Měl jsem takový strach, že jsem málem zapomněl na to, že při tom množství minerálek se mi chce na záchod. Teď bylo ale naprosto nemyslitelné odejít.

„Pánská volenka, pánové zadejte si“ zaznělo mi v uších a zároveň se mi zatmělo před očima. Vyrazil jsem úprkem. Srazil jsem dvě židle, podle toho jak zařvala, jsem zřejmě rozdrtil nohu Krásové, ale povedlo se. Najednou jsem stál před ní. Před svojí Pohádkou.

Měl jsem její drobounkou dlaň ve své. Objímal jsem jednou rukou její útlý pas. Cítil jsem její vůni. Najednou mi nevadil waltz ani kontakt v páru. Tiskl jsem ji k sobě. Bože, ať to nikdy neskončí. Prohlížel jsem si tu nádheru před sebou. Přešlapoval jsem jako kozel, protože můj močový měchýř musel každou chvíli prasknout. Prosil jsem všechny mocné „prosím teď ne, jenom teď ne“. Vydržel jsem. Když začali hrát When I need you, (chci tě líbat) v duchu jsem poděkoval „dýdžejovi“, protože mi mluvil z duše.  Nic jiného jsem si nepřál.

Protančili jsme spolu celé taneční a tančili jsme spolu životem dál i po jejich skončení.

Miloval jsem ji jako nikdy nikoho a nevěřil jsem, že láska tak strašně bolí. Byl jsem šílený, když se někdo na ni jen podíval. Chtěl jsem ji mít jen pro sebe. Nechtěl jsem, aby mi ji někdo "ukradl". Viděli jsme se každý den po škole. Doprovázel jsem ji na kroužky, které měla. Lezl jsem za ni po balkoně, abych s ní mohl být celou noc a aby to její rodiče nevěděli.  Byl jsem nemocný, když byla nemocná ona, abych mohl být s ní. Jedl jsem křídu a simuloval střevní potíže, jen abych dostal razítko od dorostové lékařky do omluvného listu. Nemohl jsem bez ní žít. Sledoval jsem každý její pohyb. Recitoval jsem ji svého oblíbeného autora Fráňu Šrámka a psal jí básničky. Dodržovali jsme poctivě kontakt v páru, jak jen to nejvíc šlo.

Děvčátko, kam jdeš, děvčátko, čí jsi?

Pohádkou Ty jsi

A já jsem dítě

 

Žárlil jsem na ni, jak nejvíc jsem uměl. Choval jsem se jako kluk, kterému hrozí, že mu seberou jeho nejoblíbenější hračku. Chtěl jsem si ji vzít a mít ji jen pro sebe. Čekal jsem, až ji v létě bude osmnáct. Myslel jsem, že se mnou odejde a já budu studovat vysokou školu v jiném městě. Ona bude se mnou. Pořád. Chtěl jsem se zastřelit, oběsit nebo utopit, kdyby tomu tak nebylo.

 Neodešla se mnou a nevzala si mně. Připadalo jí to brzy. Chtěla studovat, ale úplně jinde než já. Nesnesl jsem ten pocit, že se budeme vídat o víkendech a na ni budou během týdne koukat jiní a určitě se s někým seznámí. Někdo mi ji odloudí.

Proklínal jsem ji, miloval a nevěděl jsem jak dál. A tak mě nenapadlo nic lepšího, než se s ní rozejít.

Stáli jsme naproti sobě u vchodu do jejich domu. Byl nádherný letní večer. Dívala se na mě těma svýma velkýma očima. Vnímal jsem její ústa,  jak mi cosi vyprávějí, pozoroval jsem její rty, krásné zuby.

Slyšel jsem sám sebe, jak říkám. „Je konec Pohádko.  Uděláme si přestávku, odpočineme si od sebe a pak, třeba za půl roku se zase potkáme a budeme pokračovat“

 Vytřeštila na mně nevěřícně oči a po tvářích se jí koulely obrovské slzy. Tvář se jí změnila k nepoznání. Měla v ní překvapení, smutek. Odešel jsem. Nechal jsem ji tam stát v tom neskutečně teplém večeru u jejich dveří. Zachoval jsem se jako největší zbabělec. Utekl jsem.

 

Pohádkou ty jsi. V snách měsíc visí.

-Děvčátko, kam jdeš, děvčátko, čí jsi?-

Pláču jak dítě

Pohádkou ty jsi.

 

Připadal jsem si jako magor.  Debil, co mu není pomoci. Miloval jsem ji jako nikdy nikoho. Svoji nejkrásnější Pohádku.

Život šel dál. Měl jsem pocit, že musím něco udělat. Něco navzdory všemu. Něco natruc jí, celému světu i sobě. Šílel jsem bez ní.

Oženil jsem se. Vzal jsem si svoji spolužačku z vysoké školy. Při tónech svatebního pochodu jsem ale myslel na ni. Nevnímal jsem nic kolem sebe. Litoval jsem toho rozhodnutí hned, jak jsem ho udělal.

Proklínal jsem sebe i celý svět. Dny, měsíce i roky utíkaly. Měl jsem ji pořád před očima. Její fotky, dopisy i dárky jsem schoval na půdu do krabice. Chtěl jsem je spálit, ale nedokázal jsem to. Bylo tam všechno. Naše láska. V jedné velké krabici.

Odešel jsem natrvalo z města, které mi ji připomínalo. Vracel jsem se jen na návštěvu rodičů a srazů třídy. Vždycky jsem si přál ji potkat. Jednou, po pár letech jsem ji zahlédl. Šla po chodníku a já jsem byl se svými dětmi v tramvaji. Nemohl jsem nic. Vystoupit, zavolat, obejmout ji. Nic. Polilo mě horko. I po těch letech. Byla nádherná. Pořád. Moje Pohádka. Moje první láska. Prosil jsem ji v duchu o odpuštění. Celé roky jsem litoval svého rozhodnutí. Měl jsem rád svoji manželku, ale nemiloval jsem ji. Rozhodně ne jako ji.

Byl jsem přes třicet let ženatý. Přijel jsem v létě na sraz svých spolužáků. Spolužačce Krásové, teď už vlastně Soldánové narostla prsa do obřích rozměrů, takže už by kontakt v páru ani bez újmy na zdraví nebyl možný. Kvapil už by při své váze taky nemohl být tanečním mistrem. Uteklo to. Zasmáli jsme se a zavzpomínali. Setkání se všemi bylo víc než příjemné. Chtěl jsem si prodloužit krásný letní večer a tak jsem se šel projít do parku. Ne, nebylo to bezcílné procházení. Už před lety jsem se dozvěděl nové příjmení své první lásky. A tak jsem si ji „vygoogloval“ Neodvážil jsem se jí zavolat. Poslal jsem ji smsku.

Seděla na lavičce. Drobounká v květovaných šatech s hnědými vlasy Nádherná. Zastavilo se mi srdce. Už si ji nenechám vzít, napadlo mě bláznivě. Zvedla oči. Dívala se na mně přesně tak, jako tenkrát v tanečních. Vstala. Stáli jsme proti sobě poprvé po víc jak třiceti letech. Vštípili nám to dobře ten kontakt v páru, pomyslel jsem si, když jsem ji držel v náručí a líbal.  Největší láska mého života. Jako kdyby těch víc jak třicet let ani nebylo.

 

Pláču jak dítě.

Pohádkou ty jsi.

Autor: Miroslava Šašková | neděle 4.8.2013 8:04 | karma článku: 17,90 | přečteno: 711x
  • Další články autora

Miroslava Šašková

Moje jízda libereckou tramvají po 20. hodině

„Otevřete dveře!“ dožadoval se muž na zastávce. Stál u prostředních dveří. „Jede mi vlak, pospíchám!“ zvolal.

29.4.2015 v 7:29 | Karma: 24,50 | Přečteno: 2192x | Diskuse| Ostatní

Miroslava Šašková

Hrozí nám celoroční chřipková epidemie?

Se zrušením třicetikorunových poplatků vzrostl nárůst pacientů u lékařů o třicet procent. Zdá se vám, že je to příklad nepřímé úměry v matematice ze sedmé třídy základní školy? Ne, je to realita každodenního života.

9.2.2015 v 7:29 | Karma: 18,76 | Přečteno: 715x | Diskuse| Ostatní

Miroslava Šašková

Handicapované děti a nenáviděný prezident

Že by název nové pohádky? Otázka postižených dětí poštvala český národ proti prezidentu republiky.

20.1.2015 v 7:21 | Karma: 37,45 | Přečteno: 1636x | Diskuse| Ostatní

Miroslava Šašková

Vezme si jedna česká rodina dobrovolně jednu syrskou?

Procházím dlouhou chodbou, na jejímž konci je rentgenové oddělení. Malá čekárna. Nedýchatelno. Lidi sedí, stojí, klečí. Beze slov i emocí.

19.1.2015 v 7:19 | Karma: 35,35 | Přečteno: 1448x | Diskuse| Ostatní

Miroslava Šašková

Seznamka.cz

„Tak jsem si ho tam vložila,“ ječela na mě Julie. Nevěřícně jsem kroutila hlavou. „Koho a kam?“ netušila jsem.

17.1.2015 v 7:17 | Karma: 15,04 | Přečteno: 1344x | Diskuse| Ostatní
  • Nejčtenější

Atentát na Fica. Slovenského premiéra postřelili

15. května 2024  14:56,  aktualizováno  17:56

Slovenského premiéra Roberta Fica ve středu postřelili. K incidentu došlo v obci Handlová před...

Fico je po operaci při vědomí. Ministr vnitra mluví o občanské válce

15. května 2024  19:25,  aktualizováno  23:12

Slovenský premiér Robert Fico, který byl terčem atentátu, je po operaci při vědomí. S odkazem na...

Fica čekají nejtěžší hodiny, od smrti ho dělily centimetry, řekl Pellegrini

16. května 2024  8:42,  aktualizováno  15:38

Zdravotní stav slovenského premiéra Roberta Fica je stabilizovaný, ale nadále vážný, řekl po...

Pozdrav z lůžka. Expert Antoš posílá po srážce s autem palec nahoru

13. května 2024  18:48,  aktualizováno  14.5 22:25

Hokejový expert České televize Milan Antoš, kterého v neděli na cestě z O2 areny srazilo auto, se...

Putinova časovaná bomba. Kadyrov umírá, rozjíždí se krvavý boj o trůny

17. května 2024  14:16

Premium Ramzan Kadyrov ještě dýchá, v Čečensku se však už začíná hledat jeho nástupce. Naznačují to i...

Poštovní známka po bagetě i voní. Francie uctila symbol gastronomie

19. května 2024  7:26

Francouzská pošta představila novou známku s obrázkem bagety převázané stužkou v barvách trikolory....

Řekni, kde ti muži z Gazy jsou. Otazníky ohledně obětí: násobně více dětí a žen

19. května 2024

Premium V Gaze je problém, na který upozorňovala už Marlene Dietrichová. Teď si s ní notují demografové a...

Češi umějí vyrobit řadu vojenských dronů. Ale armáda o ně nestojí

19. května 2024

Premium Letecká výroba byla v České republice vždy na špičkové úrovni. Menší dopravní letouny, ultralighty,...

Gruzínská prezidentka vetovala „ruský“ zákon. Jde do boje s vládou

18. května 2024  16:55,  aktualizováno  22:06

Gruzínská prezidentka Salome Zurabišviliová podle tiskových agentur vetovala kontroverzní zákon o...

  • Počet článků 126
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 2061x
Baví mě být každý den v pohybu, fyzickém i duševním. Obohacovat druhé a být obohacována.

Seznam rubrik